Deset proti tisíci aneb smrt čeká všude

Občanský aktivismus v Česku dostává čím dál mohutnější a sytější podoby. Začíná z něj být cítit krev. Téměř doslova. V úterý jsem se spolu s pár dalšími jedinci stal svědkem naprosto nepokryté snahy urazit, zranit, zničit, zabít a zadupat do země.

Dav protestujících. Zdroj: ProtiAlt

Na úvod mi dovolte se omluvit všem pohlavním orgánům a nezanedbatelné části světové fauny (zejména ovádům a krávám). Pokud jsme opravdu tak hrozní lidé, s jakým zanícením se nám snažili protestující vtisknout tato označení, pak pohlavní orgány si nezaslouží tu čest být byť i na tom posledním člověku na zemi a zmíněná fauna by tím musela i přes určitě nižší inteligenci, než má člověk, být velmi citelně uražena. Možná to ale mysleli naopak a my jsme kolem sebe šířili, stejně jako pohlavní orgány, radost i život.

Tato protivládní demonstrace byla proti té minulé tak "malá" ("jen" asi kolem půldruhého tisíce lidí), že se o ní nezmínila ani významnější média, snad jen ČT24 odvysílala pár krátkých živých vstupů z hlavního místa činu před Strakovkou. I tak ale stačila ulice ukázat všechny své stinné, a naštěstí i jednu dobrou stránku.

Podobnou událost už dvakrát zažil a na svém blogu publikoval Dušan Makovský, rovněž účastník úterní akce. Nyní bude nás blogerů více, proto na konci uvedu odkazy na jejich články.

Jakožto politicky aktivní člověk jsem již dvakrát demonstroval. Poprvé to bylo proti velké koalici na pražském magistrátu. Vývoj koalice o rok později dal mým tehdejším obavám oprávněnou zelenou, naštěstí je situace nyní stabilní a perspektivní. Podruhé jsem se před necelým rokem účastnil noční blokády metra, která předcházela stáce dopravních odborů. Nikdy jsem tak nepřišel do styku s naprosto zfanatizovaným davem, ale zatím jen s poměrně uvědomělými lidmi z celého politického spektra a poté s recesisty.

Nyní jsem se setkal s opravdovou lůzou, strašlivou davovou psychózu a opravdovým strachem. Pročež si říkám: Štěstí, že jsem před rokem byl v metru, protože podle autentických svědků tipuji, že bych se tenkrát před ministerstvem financí zmenšil do velikosti mravence.

Ta událost před rokem mě tehdy spíš ze vzdáleného pohledu zprostředkovaného médii pobavila, jelikož jsem při pohledu na výroky odborářů nemohl dělat nic jiného, než se řezat smíchy. Zvlášť odborářská prezentace tehdejšího chování Miroslava Kalouska coby Chucka Norrise, který tlačil celý dav odborářů dopředu a ti odsud zachraňovali ženy, vytvořila solidní základ pro sci-fi film.

Po těch slovech se člověku vtírá krásná představa ministra, kráčejícího proti davu odborářů, před nímž stateční muži schovávají plakající ženy dozadu, zatímco tasí kladiva či sbíječky (záleží na příslušnosti k odborovému svazu) na Kalouska, který však neohroženě popadá šanon spisů plný statistických dat ministerstva financí a silou titánů rozmetá statečné, ale téměř neozbrojené odboráře na všechny strany. Ti pak ještě z kaluže krve, v níž se bezmocně zmítají, z posledních sil ještě vrhají kladiva a sbíječky, ale ten je šanonem úspěšně odpaluje vysoko nad Malou Stranu, načež s hřmotem dopadají do polí daleko za Prahou; Miroslav Kalousek úspěšně pobil dav pětiset odborářů!

Smích? Přejde.

Zatímco se odboráři, proaltové, stopvládové a jiní formovali až za Domem odborových svazů (asi aby nebohý Winston Churchill nezačal navzdory své kovové podstatě plakat a vedení VŠE si mohlo vyndat vatu z uší), naše desetičlenná - oproti minule dvojnásobný počet - skupina z ProtiAltu se pomalu přesunula na náměstí výše zmíněného britského politika před DOSem. Tam se ještě toulalo pár jedinců, kteří po nás kradmo, nejprve zmateně, pak odbojně pokukovali.

Přihnala se k nám kamera, mikrofon a jakási slečna, pravděpodobně z ProAltu a začala se nás ptát, jaký je náš cíl. Kladla (a teď to myslím zcela dobře) dotěrné otázky, nenechala na nás nit suchou. Byl to poměrně přínosný dialog pro obě strany. Před kamerou se nás pár prostřídalo, a náhle se kolem nás zcela neviditelně zformovala skupinka aktivistů - odborníků na vše, kteří postupně slečně převzali úlohu tazatele a udělali z ní úlohu slovního bojovníka, před kterým by i Rath (budiž mu politická země těžká) musel uznale kývnout. Jejich plíživě narůstající množství mě tak vyvedlo z míry, že jsem na dotaz, jak se projevuje destruktivní politika odborů odpověděl oblíbenou optimistickou frází kamarádky "Všichni umřem".

To už ale probíhala slovní bitka naplno. Naši skupinku zcela roztrhali na pár jedinců, kteří se každý jednotlivě bránili. Na mě připadla legenda Zdeněk Ponert, který když už mě pustil ke slovu (stačil přednést dvě miliardy argumentů v jednom projevu), mě nechal reagovat na jeden jediný a už mi skákal do řeči. Svým arogantním chováním mě definitivně utvrdil v tom, že mi nestojí ani za námahu příště hledat jeho přítomnost pro diskuzi. Možná se snažil před kamerou prosadit, aby si ho všimla média a on se dostal do Hyde Parku jako záviděný politický rival Slávek Popelka, který to za pár týdnů dotáhl dál, než Ponert za několik let.

Musím vyseknout obří poklonu slečně s kamerou, která udržovala (později se spíš snažila držet) debatu v mezích a chovala se velmi korektně.

Následně se v neuvěřitelném dusnu vydal dav odborářů do průvodu. V ten moment se mi povedlo se ještě usmát, byli dostatečně daleko a my jsme měli v zádech jízdní policii. To nezabránilo jednomu pánovi, aby i přes rámus ze všech troubidel a píšťalek párkrát zaskandoval "Ať žije komunismus", stejně tak celý dav začal skandovat naším směrem "Hovada! Hovada!". Přiletělo pár hovad, kreténů či sráčů a dalších chvílemi dost šťavnatých vulgarismů. Z davu naším směrem hřměly blesky od fotografů, kteří nasadili výrazy "Tohle ukážu doma Maruně, až přijde náš čas, půjdou jako první". (Že už jste to někde slyšeli? Pak jsem měl z nich naprosto stejný dojem, jako Dušan před rokem.)

Ke Strakovce jsme předjeli dav tramvají a stoupli si na malý travnatý plácek, ohraničený nízkými betonovými svodidly. Stejně tak učinil jeden pán (bude i další pán, tak pro jejich odlišení tomuto dám označení vlasatý, na obrázku uprostřed s pruhovaným tričkem), který s námi předtím u DOSu vedl monolog. Spolu s jiným méněvlasým pánem popadli megafony a začali hulákat směrem k Úřadu vlády. Pravý strach z odborářské lůzy měl ale teprve přijít.

Vůbec bych to nezmiňoval, kdyby neprokázal svou inteligenci v následujícím dialogu:

Vlasatý: Máte stejně špinavou fasádu, jako máte špinavou duši!

Méněvlasý: Luboši, voni jsou hluchý!

Vlasatý: Já vim, že jsou hluchý, proto je potřeba jim to říct nahlas!

Trochu mi tak připomněl české turisty v zahraničí, jejichž oblíbeným komunikačním prostředkem je čeština s velmi zřetelnou artikulací, která je samozřejmě srozumitelná všude na světě.

Stejně tak o chvíli později zavadil pohledem o kameru České televize a pronesl do megafonu "No jo, Česká televize, tu už jsem taky dlouho neviděl!", načež jsme lakonicky poznamenali, aby se na ni tedy podíval... Dlužno zopakovat, že Česká televize byla jediné větší médium, které o odborářském protestu informovalo.

A pak se přihnali demonstranti. Že byli pod vlivem davové psychózy bylo poznat na první pohled. Asi minutu jsem stál s transparentem půl metru od našeho hlavního jádra (tentokrát nás tam bylo jen sedm), déle už jsem to nevydržel a zalezl jsem mezi ostatní. Během té minuty jsem si od těch tolerantnějších vyslechl "Kdy dostaneš rozum", na což už jsem vzhledem ke svému věku zvyklý, od těch méně tolerantních nějaké to hovado, od těch nejotrlejších už nevím, protože se takovým způsobem přeřvávali, že jim nebylo rozumět. Snažili jsme si hlídat záda, protože odsud nás nic nekrylo a kdyby nás chtěl někdo napadnout (a ta obava byla zcela opodstatněná, jak se ukázalo), nemáme šanci se vůbec začít bránit.

Rozklepala se mi kolena a uvědomil jsem si, že mám opravdový strach. Úsměv, kterým jsem se snažil situaci přejít, zmizel, jako když praskne žárovka. Ztratilo se mi veškeré vědomí i podvědomí, nedokázal jsem si ani uvědomit, co bych dělal, kdyby se na nás opravdu vrhli.

Jakýsi Guth Jarkovský prohlásil, že kdyby vedle nestáli policisté, zabil by nás. Moc nám nepomohlo ani rozložení sil, kdy na jedné straně stáli ti, na které si všichni dovolili jen řvát, popř. jeden rudotričký obrýlenec šeptal "Tvoje matka je kurva nemytá", zatímco na druhé straně došlo k nefalšovanému napadení, kdy vyletěl pán s kostkovanou kšiltovkou a skopl jeden z transparentů takovým způsobem, že byl zázrak, že držitel transparentu nepřišel ke zranění. Je to vidět hned na začátku videa pod tímto odstavcem, poté jsem raději sklonil kameru, protože jsem se bál reakcí na natáčení. Naštěstí pachatele stačili odklidit policisté, ale o pár vteřin později se o totéž pokusil jiný mohutnější muž s kloboukem, kterého policisté stačili udržet mimo nás, tak aspoň napadl je (což je zrovna v momentě, kdy mám kameru skloněnou). Kostkovaný kšiltovka pak naznačil podříznuté hrdlo.

Více nás vyděsil jakýsi pán v oranžovém mundúru pražské úklidovky, který se přiřítil, kladl nám dost přímočaře otázky (nejvíce si oblíbil otázku "proč jsou estébáci miliardáři", kterou pronesl patnáctkrát za sebou s minimálním prostorem pro odpověď), pak poodešel dál a dost nahlas zařval, že nás snad zabije, načež ho jiný demonstrant uklidňoval, aby si ho nezačala všímat policie.

Snad nejčastější otázkou bylo "kolik vám za to dali". Za všechny prohlašuji, že nám bohužel nikdo nic nedal. Další mantrou bylo "co tady děláme", načež by to chtělo najmout sběrače spadlých brad po odpovědi "vyjadřujeme svůj názor". Vtipně zněly věty "jak můžete mluvit o komunismu, když jste ho nezažili", když nadpoloviční většina z nás se narodila více či méně hluboko v totalitě. Byli jsme obviněni z provokace, přičemž se omlouvám, pokud dostatečně nechápu rozměr provokace, která byla jen ve formě stát, držet transparent, mlčet, popř. si povídat mezi sebou a snažit se nějak rozumně debatovat s těmi, kdo se nás zeptají, co je náš záměr. Snažili jsme se vyhnout jakékoliv aroganci, což bylo možná špatně, ale daleko spíš dobře, a snažili jsme se i argumentovat, což třeba mně chvíli vůbec nešlo, protože jsem byl naprosto ochromený strachem.

Pak davová psychóza opadla, foťáky zmizely, občas se někdo vynořil, více či méně zdvořile či zaníceně, ale stále v poměrně slušných normách, s námi podebatoval. Co je na tom snad nejhorší, přišel se omluvit muž s kostkovanou kšiltovkou, že to napadení nemyslel vážně, a pak se vybořil i pán od úklidovky, dal se s námi do řeči a došli jsme k tomu, že nám vlastně vadí totéž, že máme stejné cíle, jen jiné cesty a že máme i stejný názor na to, které jsou příčiny současné krize důvěry v politiku.

Následoval už jen projev "přecedy" Zavadila, který se celou dobu takřka hypnoticky díval naším směrem. Odboráři se rozprchli a zůstaly po nich jen odpadky, vzpomínka a zábrany před úřadem vlády, které policisté začali odklízet.

Celá tato demonstrace naprosto ukázala, že jediným cíle odborů a přítomných občanských iniciativ je ničit, likvidovat, válcovat, nikdo nepřišel se jediným konkrétním řešením, snad jen kromě přímé demokracie (ukažte mi člověka v Česku, který by stejně jako Švýcaři odmítl týden dovolené navíc a schválil by vyšší daně pro sebe, což případě DPH platí o úplně všech, a ukažte mi jediný příklad referenda o odvolatelnosti politiků, které by nebylo už z podstaty právně nedefinovatelné a v praxi nepoužitelné). Jak jsme se shodli s mužem z úklidovky, který tímto má můj obrovský dík, neboť jako jediný ze všech oponentů měl ten obrovský dar, že byl schopen připustit, že jeho pravda není jediná na světě, současná krize má obrovskou morální hloubku. A největší škodou komunismu není ani tak zdevastované hospodářství, ale mnohem víc obrovské morální zlo, které na tomto národě zanechal, a které se stalo živnou půdou pro pokrytectví a závist. Jak se to potom projevuje, o tom by mohl vyprávět Paroubek z hotelu Kempinski, kam dojel svým Audi, a bojovník proti korupci Rath.

A zároveň i dalo vzniku tak ničivé síle, jakou je zfanatizovaný dav, s nímž jsme měli co dočinění.

Lidé, kteří mnohdy vedou spořádaný, klidný život, tam náhle stáli proti nám, popoháněni obrovským davem za nimi s pocitem "nás je víc, co vy nám můžete", přičemž my jim samozřejmě vůbec nic nechceme. Věřím, že tam nebyla jen neslušná, agresivní a přisprostlá hovada, ale i normálně rozumní lidé, kteří se natolik nechali unést, že získali pocit absolutní nadřazenosti, obrovské moci, vlastního významu, jehož jménem mohli udělat vše, co chtěli, bez ohledu na jakékoliv následky.

A teď si představte, že tento dav, naprosto nefalšovaná lůza, by chtěl dělat změny. Dav, který umí jen ničit, likvidovat a nadávat, chytá se jednoduchých a líbivých věcí za každou cenu, nedokáže přiznat jinou pravdu, než tu, kterou mu nakukají z pódia a za tu se bije jako poslušná odborářská ovce za každou cenu.

Nezbývalo, než jít akci zapít chlazeným mokem a do hloubky ji prodiskutovat. Zašli jsme na Plzeň do Lidového domu. A tentokrát už to byla malinká provokace.

Odkazy na blogy kolegů:

Blog Petra Johana

Dušan Makovský zatím článek nenapsal.

Publikováno též pro ProtiAlt